Obrat
v jazykovědě
Wendung in der Linguistik
Jiří Korostenski
Pedagogická fakulta
JU, České Budějovice, ČR
Souhrn:
Vývoj vědy směrem ke kvalitativně vyšším výsledkům
probíhal vždy na pozadí konfrontace tradičních a modernistických směrů. Článek
se zabývá komplexním popisem procesu probíhajícího v současné lingvistice
– vznikem a vývojem metod kognitivní lingvistiky ve srovnání s tradičním
jazykovědným strukturalismem.
Přestože dosavadní diskuse na uvedené téma
v odborné literatuře působí dojmem neslučitelnosti obou směrů,
v důsledcích jsou oba směry spíše ve vztahu komplementarity. V praxi
to znamená, že kognitivní lingvistika
staví na výsledcích strukturního bádání a rozvíjí jej.
Klíčová slova: posun v lingvistice,
strukturalizmus a kognitivizmus v symbióze
Zusammenfassung
Die Entwicklung der Wissenschaft
im Hinblick auf qualitativ höhere Ergebnisse verlief stets vor dem Hintergrund der Konfrontation
zwischen traditionellen und modernistischen Richtungen. Der Artikel befasst
sich mit einer Komplexbeschreibung des Prozesses, der in der aktuellen
Linguistik verläuft – durch die Entstehung und Entwicklung von Methoden der
kognitiven Linguistik im Vergleich mit dem traditionellen linguistischen
Strukturalismus.
Obwohl die bisherige Diskussion
über dieses Thema in der Fachliteratur
einen Eindruck der Unvereinbarkeit macht, stehen beide Richtungen in letzter
Konsequenz vielmehr in einer Beziehung der Komplementarität. In der Praxis
heißt das, dass die kognitive Linguistik auf den Erfolgen der strukturellen Forschung
baut und sie weiter entwickelt.
Schlüsselwörter: Entwicklung der
Wissenschaft, Strukturalismus und Kognitivismus in Symbiose
Předpoklady vzniku
kognitivizmu v lingvistice
Již delší dobu probíhá proces zásadních změn
v lingvistickém bádání, v němž ustupuje do pozadí dominantní a
všeobjímající strukturalistické pojímání jazykových jevů. Přesto nástup
kognitivního směru v lingvistice nebyl ani náhlý ani frontální. Na rozdíl
od strukturalistické lingvistiky, jež vznikla přímo jako program jazykovědy 20.
století a jako takový byl zformulován pouze jedním představitelem, Ferdinandem
de Saussurem, se kognitivní lingvistika
rodila daleko pomaleji na půdě řady disciplin. Lingvistika sama mezi nimi
nesehrála rozhodující úlohu teoretického
základu, ale měla spíše doplňující, aplikovaný ráz a podpůrně metodický
charakter, který byl prezentován v podobě dílčích srovnávacích prací. Kromě gramatických a lexikálních
studií se např. v rusistice pěstovala tradiční lingvistická vlastivěda při
výuce cizinců.(Апр – Bier)
Dalším důležitým momentem je okolnost, že v současné době, kdy se
zmíněný směr v jazykovědě prosazuje, nemá dosud přesně zformulovaný předmět a směr studia, stejně tak ji nereprezentuje alespoň jedna všeobecně
uznávaná autorita.
Teoretický
základ kognitivizmu v lingvistice vznikal tentokrát na půdě jiných
disciplin, jako je kognitivní psychologie, především ale fenomenologická filozofie, zastoupená
především M. Heidegerem, u nás pak nacházela oporu v dílech vynikajícího
filozofa Jana Patočky.(Va)
I
když by se mohlo na první pohled zdát, že mezi tradiční lingvistikou,
reprezentovanou v tuto chvíli strukturalistickým směrem a jazykovědou
vymezující se jako kognitivní, existují zásadní rozpory, není tomu tak. Oba
směry studují funkci, obsah, strukturu i segmentaci jazyka. Rozdíl je
v přístupu a rozsahu předmětu výzkumu. Pokud strukturalismus studuje jazyk na funkční
bázi, vychází nejenom z terminologie přírodních věd, ale přebírá i
názorové pohledy na jeho vnitřní uspořádání – strukturu jazyka. Kognitivní
lingvistiku zajímají obdobné problémy s tím, že překračuje úzký rámec
jazykovědy ve vlastním slova smyslu a snaží se pohlédnout do „okolí“ samotného
jazyka a tím uplatnit i jiný přístup k řešení aktuálních otázek. Jak se
vyjadřuje J. Patočka „Svět vědeckých
teorií, redukcí a zobecnění – a přirozená lidská zkušenost, přirozený svět,
svět žitý a každodenně zakoušený – to jsou dva zcela rozdílné kontexty.“…
„Člověk nezačíná svou zkušenost nikdy od začátku, nikdy nepřijímá chaos, ale
svět. V tom je korelace člověka a světa. Proto přirozený svět není dílem
našeho konání: toto konání je zapuštěno do něčeho před námi, co v nás i
s námi funguje“.(Pat b)
Fenomenologie
totiž obrací pozornost lidí k přirozené podstatě světa, „zpět k věcem
samým“ a tím se podstatně odlišuje od „vědní“ vědy. Tradicionalisticky (rozuměj
strukturalisticky) binární pojetí vyhraněné dichotomie jazyka a řeči s dále přesně
navazujícími subkategoriemi ztrácejí na své původní vyhraněnosti a z vazeb
se stávají spíše mosty, spojnice pro přechod do dalších „prostorů“. Původní
přísná separace ztrácí smysl a lze hovořit o volně prostupném prostoru
s určitými uzlovými body jakožto klíčovými činiteli v určitých
vztazích, což bylo popsáno v různých obměnách v teoriích o prototypech (Ro),
poněkud jinak v pojetí stereotypů (Bart
- Tok) či v idealizovaných kognitivních
modelech (Lak - John).
Sémantika a její podstata.
Podstata
modernistického pohledu tkví především v odlišném chápání počátečních fází
percepce řečové činnosti. Jde o to, že při vlastní percepci řečové činnosti
člověka se uplatňují stejné mechanismy jako při akustickém vnímání např. hudby
nebo vizuálním podnětu čehokoli.(Рах)
Mnozí
badatelé-lingvisté začínají ve svém arzenálu využívat metody disciplín, jakými jsou psycholingvistika,
psychologie geštaltů, kognitivní psychologie, hermeneutika a další. Do
lingvistiky proniká i terminologie uvedených disciplín: pozadí/figura, pravidla o přednosti,
teorie prototypů. Důraz na prioritu
sémantiky se stává realitou, z níž vyplývá rovněž i větší propojenost
kognitivní sémantiky s obecně lidskými principy lidského chování a jednání
(kognitivizmus). Antropocentrismus se tak stává nejobecněji formulovaným
východiskem pro jakýkoli výzkum z pohledu kognitivní lingvistiky.
Nelze
ovšem opomenout, že i klasický strukturalismus uznával vztah mimojazykové
skutečnosti a lexikální sémantiky přirozeného jazyka včetně podstatných
proměn v procesu formování významové entity od jeho předobrazu
v podobě denotátu a jeho konečným ztvárněním. Nicméně kognitivní
lingvistika došla ještě dále. Celková projekce mimojazykové reality zde vytváří
celý systém pod názvem jazykový obraz
světa. V praxi to znamená, že tímto „filtrem“ na bázi kognitivního
chápání světa, tj. relevantního okolí se odráží pouze její část, přičemž i ta
je modifikována a limitována řadou faktorů. Proto nejsou odráženy lidskými smysly nepostihnutelné jevy, jako
jsou různé zvuky, vizuální podněty apod., které spadají do oblasti mimo běžné
lidské smyslové poznání člověka. Ani jednotlivé smysly si totiž nejsou při
vytváření jazykového obrazu rovnocenné a prioritu mají jednoznačně vizuální
smysly. Selektivnost zůstává nejpodstatnějším konstitutivním prvkem modelů jazykového obrazu světa.
Omezení
tudíž vycházejí jak z vlastní podstaty hlubinné struktury jazyka, kdy jedna a
tatáž báze může být jazykem zpracována odlišně, tak jsou zde i vlastní,
specifická kulturní omezení každého jazyka. (Рах) Aniž si
běžní mluvčí v jednotlivých národních společenstvech uvědomují, existují
vždy celé soubory pravidel, které mnohdy zcela odlišně od ostatních jazyků a
kultur zpracovávají některé jevy a procesy spjaté se základními pojmy jako
čas, parametrické charakteristiky jevů jako vysoký,
hluboký, tlustý, nízký, stejně tak
i postavení pozorovatele vzhledem k jeho základní orientaci nahoře, dole, vpředu, vzadu apod. Uvedené rozdíly se pak
promítají do konkrétního jazykového vyjádření a mnohdy mají překvapivě odlišné
ztvárnění v různých jazycích.
Lexikální
význam zcela nově?
Odlišné
pojetí jazyka se ze zcela pochopitelných odrazilo i v konstrukcích
lexikálního významu. Jestliže přísné strukturalistické pojetí sice přiznávalo lexikálnímu významu charakter
entity, přesto jej nejraději
uzavíralo do stroze vymezeného rámce jednoduchého jazykového znaku. Takto byl
vždy pojímán soubor relativně omezeného
počtu sémantických rysů s distinktivní funkcí na pozadí dalších znaků uvedeného typu, např.
v rámci sémantického pole. Rámcem
pro jeho vymezení se stává nyní stále více jazykový
obraz světa. (Mach – Šve)
Skládáním
nejmenších dále nedělitelných sémantických rysů významu se opatrně připouštěla
existence dalších spojů, které lexikální význam začleňovaly do širších
souvislostí. Existence tzv. širšího významu se sice připouštěla, nicméně
zpočátku pouze v deklarativní rovině. Teprve později se postupně začalo
prosazovat prohloubené studium lexikálního významu.(Ně) Rozsáhlé teoretické i materiálové práce již dříve přinášely důkazy o neobyčejné
složitosti a podstatně širší ukotvenosti lexikálního významu v jeho struktuře,
která se lišila od strukturalistické koncepce, později dokonce převedené do
matematického pojetí. Přesto tradiční pojetí stále dominovalo a nepřipouštělo
jakékoli změny v chápání
lexikálního významu.(Kom)
I
když je podstata lexikálního významu ve zjednodušené podobě velmi blízká
strukturalistickému pojetí, přesto se oba pohledy diametrálně liší ontologicky
i gnozeologicky. Modelová struktura v novém pojetí vychází z
kontrární pozice a na významy se pohlíží nejdříve v nejširších dimenzích,
které mají styčné plochy s vizuálními, představovými a posléze bázovými
metaforickými strukturami. Teprve jejich odpovídající konstrukce umožňuje
celostní chápání jednotlivých objektů, což umožňuje jejich snazší uchopení a
popis. Samotný proces na rozdíl od strukturalismu opět probíhá komplexně a
objekt je nahlížen jako celek. Nejde o prázdný teoretický konstrukt, ale o
fakt, že určité části objektu jsou z hlediska významu podstatnější a další
pak méně. Ve výsledku tyto nejsou pojmenovány, nehrají podstatnou roli, což se
odráží v návazných významových souvislostech.(Рах)
Příkladem může být barevná stálost objektů, kterou lexikální význam neodráží,
stejně jako difúznost různých významových struktur při uznání prototypické
organizace slovní zásoby.
Svět
jako prostor
Máme
tělo, žijeme v prostoru a čase. To jsou základní premisy, ze kterých
musíme vycházet při modelování prostředí, které nás obklopuje. I naše tělo se
vymezuje na pozadí okolního světa a ostatní jevy považujeme za vnější, mimo
nás.(Lak – John) Obdobně nahlížíme i na další objekty, které nás obklopují.
Pokud není tato hranice zcela zřejmá, jazykový
obraz ji vyrobí a jako takovou ji i prezentuje.(Lak – John)
Fyzikální
pojetí času v podstatě nic nevypovídá o skutečném, lidském
prožívání času. Výsledně má lidský
pohled více dimenzí, což koresponduje posléze i s jazykovým vyjádřením.
Všeobecně rozšířená klasifikace času jako minulosti,
přítomnosti a budoucnosti má své podstatné a konkrétní projevy v jeho
pojímání a tím i myšlení. Minulost „vidí“ celek lidského života, i když
jednotlivosti jsou reálné, výsledkem je přesto imaginativnost prolnutá realitou
a naopak. Ve filozofii pak hovoříme o úloze a funkci mýtu. Mýtus tudíž nezná
svobody, kromě obrazu.(Pat) Opačné chápání je u budoucnosti, která se jeví jako
svobodná. Víra, která reprezentuje volbu, nás posunuje vpřed. Ovšem středobodem
nejvyššího jsoucna člověka je pak pojetí přítomnosti v Patočkově vyjádření:
“Naproti tomu tím, že zpřítomňujeme
(jednotlivosti), umísťujeme je do celku, který již musí býti, potřebujeme
nerozdílnost, která skrze naše habere
mluví a která je hlubší než každé habere. Habere je v napětí k esse,
které nicméně nechtěně s sebou nese a vyjadřuje. Domnívajíce se, že
mluvíme sami, jsme ve skutečnosti kusem mluvy bytí, která nezpřítomňuje, nýbrž
naopak praví vždy něco více než přítomnost. Jelikož jazykové zpřítomňování a
dorozumívání je možné toliko tím, že se chceme zmocnit celku, je tento
celek nevýslovně v každém jazykovém pokusu přítomen.“ (Pat)
Filozofické
nazírání času ovšem nesmíme zaměňovat
pojetím času v jazykovém obrazu
světa. Nelze též z
pochopitelných důvodů vyloučit poměrně úzké souvislosti mezi uvedeným pojímáním času a jazykovým ztvárněním. Zdá se, že oním styčným
bodem vždy bylo a je zhmotnění jinak abstraktní kategorie. Schopnost lidského
myšlení abstrakci konkretizovat a zařazovat
ji do odpovídajících souvislostí,
jak filozofických, tak i jazykových, otevírá lidskému myšlení další možnosti
zpracování a nazírání, přičemž teprve jeho personifikace a konkretizace
nabízí jazykové ztvárnění.
Vztah
jazykového obrazu a klasická geometrie
I když se v jazykovědě již
dříve objevovaly spontánně myšlenky o tom, že prostor popisovaný klasickou
Euklidovou geometrií je jiný než ten, který používáme v jazyce,(Bier b –
Апр) přesto až
kognitivní lingvistika začala otázku systematicky studovat. Ukázalo se, že
tradiční euklidovský pohled na svět, jak si ho osvojili lingvisté
v průběhu svého předchozího vzdělání, do značné míry vytvářel a mnohdy
ještě vytváří zcela odlišný filtr pro chápání světa, než jak jej umožňuje a realizuje
jazykový obraz světa. Jeho podstata spočívá nikoli v chápání dílčích
pojmů, ale v celkovém pohledu. Podle některých lingvistů právě topologické
typy (beztvaré, ploché, kulovité apod.) objektů mají rozhodující
úlohu pro organizaci prostoru ve smyslu jazykového obrazu světa. Kognitivní
lingvistika pak v jejich pojetí nabízí dílčí fragmenty jazykového obrazu
světa, který se bezpochyby liší podle
jednotlivých jazyků a kulturních systémů.(Tal) Jejich srovnání a analýza je tak
jedním z nejdůležitějších a zároveň nejnáročnějších úkolů, který musí
lingvistika v současnosti řešit.
Antropocentrismus – předpoklad změny
Lidé žijí a pohybují se v určitém
prostředí. Proto základem smysluplné existence člověka je schopnost vytvářet
časové a prostorové představy a pořádat je do smysly a jazykem uchopitelné
podoby s návazností na konkrétní kulturní společenství s jeho
obrazem světa . I když v konkrétních případech pozorujeme rozdíly,
zesílené diachronickou diverzifikací, přesto můžeme konstatovat některé
společné znaky alespoň pro některé kultury a tím i jazyky. Jde především o
pojmové chápání ve vztahu k normě,
která má v jazykovém obrazu světa téměř univerzální ráz. Pro
konkrétní ilustraci jsme zvolili, podle našeho názoru, nejvýznamnější a
v moderní lingvistické literatuře kongnitivního zaměření též nejčastěji
zmiňovanou. Jde o jednotlivé aspekty
podílející se na konstituování jazykového obrazu světa. Budeme proto sledovat pojetí normy a) délkových rozměrů, b)
postavení pozorovatele a jeho vztah k okolnímu prostředí, c) projekce do
slovní zásoby prototypického pojetí.
Pokusíme
se nastínit úlohu jednotlivých složek ve zmíněném mnohotvárném procesu. Základ
je tvořen pojmovým zpracováním délkových rozměrů v souvislosti
s normativním uspořádáním v konkrétním kulturním společenství. Jsme
si vědomi relativity pojmu norma
nejenom v poměru ke konkrétním individualitám kulturní pospolitosti, ale i
k ostatním společenstvím v synchronním i diachronním pojetí. Právě
z tohoto důvodu abstraktně pojímaná norma
je jako určitý průnik všech konkrétních pohledů, názorů a pro určitý
konkrétní historicky vymezené období a kulturní společenství lidí
se stává prvkem relevantním a relativně stabilním. Pokud by takový neexistoval,
značně by se snížila možnost konstruovat smysluplný pojmový systém člověka.
Proto je norma v širokém slova
smyslu nejpodstatnějším orientačním prvkem. Chápeme ji nejenom v úzkém
slova smyslu pro konkrétní parametry údaje předmětů, ale také jako běžný stav
interakce člověka s okolím a jeho komunikativní
ztvárnění. Z nich totiž vychází další hodnocení ke zpracování předmětů, což
bezprostředně ovlivňuje sémantiku slov.
a)Zmíněné
normy se mohou v konkrétních
případech více či méně lišit, přičemž máme na mysli nejenom základní pojmové
určení parametrů jako je délka, výška, šířka, hloubka, tloušťka apod., ale také jejich poměr
k normativnímu zařazení v konkrétních kulturně historických
podmínkách. Odlišně bude např. chápána výška lidského jedince jako norma platná v kulturních
společenstvech např. Pygmejů a Holanďanů, ale rozdíly budou jistě i např. mezi
Američany a Bělorusy. Zásadním faktorem v tomto pohledu je ovšem
kvantifikace jednotlivých dimenzí vzhledem ke tvaru označovaného předmětu, jeho
poloze ve sledovaném prostoru a výslednému pojmovému zpracování. Předmět budeme
popisovat jako vysoký, pokud
hodnocený předmět(jev) dobře známe v jeho obvyklém funkčním kontextu. Antropocentrismus se projeví ale též
v tom, že u předmětů a jevů naprosto neznámých se etalonem stává výška samotného mluvčího či jiných známých objektů.
I
z minimálního kontextu přívlastkového adjektiva a substantiva jsou zřejmá
normativní omezení pro jednotlivé dimenze.(Bier a) Stačí pohled na jednoduchou
tabulku:
1a velký vůz |
b dlouhý vůz |
2a velká koule |
b dlouhá koule ? |
3a velká čára ? |
b dlouhá čára |
4a vysoká ohrada |
b dlouhá ohrada |
5a vysoký stožár |
b dlouhý stožár |
Spojení 1a tak indikuje všechny tři dimenze, 1b pouze
jednu. 2a neoznačuje rozměr, ale vzdálenost od pomyslného středu a tím i objem,
poněvadž se jedná o tzv. ideální tvar, tj. se stejnoměrnou vzdáleností od
středu. Z uvedeného vyplývá, že 2b nesprávně lokalizuje nejenom
dimenzi, ale tím i celé spojení. Rovněž
tak 3a nelze považovat za správné, poněvadž objekt předpokládá pouze jednu
dimenzi, jak je uvedeno v 3b. To implikuje vztah adjektiva velký jako
univerzálního rozměru s tím, že označuje i objem a plochu. Ve 4a, b se obě
adjektiva vztahují k různým rozměrům a konečně v 5a,b charakterizují
různá adjektiva stejnou dimenzi v odlišné mimojazykové situaci. Uvedené příklady
tak ukazují obecnou závislost mezi dimenzí, jejím pojmovým zpracováním,
mimojazykovou situací a slovním vyjádřením.
b)
Jazykové chápání (jazykový obraz světa) zahrnuje i další aspekty, ovlivňující
užití klasifikace rozměrů v konkrétní situace. Postavení pozorovatele totiž
ovlivňuje určitý úhel náhledu a s ním i relevantnost jednotlivých aspektů.
Určitý předmět může pozorovatel
klasifikovat jako široký(úzký),
pokud jej lze pozorovat z pomyslného středu, nebo jako dlouhý(krátký), pokud stojí na jeho
jednom konci. Kromě postavení pozorovatele jazyk pracuje s další relevantní kategorií.
Mohli bychom ji nazvat hierarchií
funkčnosti složek. Pro jazykové pojmenování rozměrů je rozhodující nikoli
geometrické a matematické vidění, ale funkčnost jednotlivých součástí
pojmenovávaného objektu. Charakteristikou hluboký
nelze charakterizovat veškeré předměty, byť by byly z geometrického
hlediska podobné, takto mohou být popsány např. křeslo, skříň. Přestože podobného tvaru jsou i stoly a židle, nelze je
tímto adjektivem označovat, poněvadž v jazykovém obrazu nesplňují stejná
funkční kritéria, která by v normálním užívání reflektovala právě hloubku nádoby jako relevantní
rys.(Рах)
Podstatná
je z hlediska jazykového chápání světa také postavení a orientace
sledovaných objektů. Předměty a jevy mohou mít polohu neměnnou, tj. fixovanou
v prostoru, bez možnosti její změny, např. jáma, jezero, propast. Některé však svou polohu mění,
např. hrnce, sklenice, některé druhy nábytku
apod. Zde se uplatňuje norma podle
jejich běžného užívání, tudíž i
pojmenování rozměru se nemění, i když např. talíř
otočíme dnem vzhůru. Přesto ani v této kategorii není rozměr hluboký
použitelný pro pojmenování všech zmíněných objektů. Pouze ty předměty, jejichž
užívání reflektuje pojem hloubky ve smyslu nádoby
lze takto pojmenovat. Existuje také pojem kontextové
závislosti, kdy předmět(např. klobouk) získává orientaci podle
kontextu.(Рах)
Postavení pozorovatele má rovněž distinktivní
funkci zejména při hodnocení některých typů objektů a to těch, které hodnotíme
jako nádoby. Pokud se totiž nachází uvnitř, hodnotí rozměr jako hloubku a při vnějším postavení jako výšku. Pro klasickou geometrii takové
aspekty nejsou relevantní.
Podstatnou
roli hraje ovšem i materiál, z něhož je předmět zhotoven a tudíž i jeho
pojmové zpracování ve vědomí člověka: Dlouhý
provazový žebřík visel z paluby parníku. (Апр)
Zahradník nesl dlouhý dřevěný žebřík.
Vysoký žebřík stál opřen o kmen višně.
c) S prototypickým pojetím slovní zásoby lingvistika pracovala již dříve,
ovšem ucelený pohled na asymetričnost vztahů v rámci sémantických skupin
jakými jsou např. ptáci, skot apod. zpracovala na experimentálním
materiálu americká psycholožka Eleonora Rosch.(Лак)
Neúplnost
všech prototypických znaků v rámci celých skupin pak ovlivňuje různé postavení
jednotlivých členů skupiny a řadí je na různé stupně v pomyslném žebříčku
celé organizace. Proto také dochází k neostrému pojetí zmíněných členů slovní
zásoby a tím i jejich nejednoznačné interpretaci, což zároveň přímo ovlivňuje
škálu spojitelnosti a šíři jejích kontextů. Zde je nutné připomenout, že jsou
to právě předmětná jména, která na rozdíl od sloves nejsou vázána na přesně
vymezené kontexty se všemi souvisejícími důsledky.(Рах) Pokud
hovoříme o vágnosti významu, jeho šíři, případně pochybujeme o možnostech jeho
užití v různých kontextech, musíme mít vždy na mysli příčiny každého konkrétního jevu.
Spojitelnost a
komunikativní organizace slovní zásoby
Gramatické a lexikální kategorie. Zřejmé i méně nápadné anomálie v nejrůznějších
gramatických kategoriích přirozených jazyků byly známy již dříve, nicméně
jejich povaha nebyla soustavněji studována v sémantických souvislostech.
Přesto i takové výsostně gramatické kategorie jakými jsou slovesný vid a číslo
podstatných jmen jsou ve svém užití značně závislé na lexikální sémantice
lexémů a komunikativní organizaci vyšších celků. Např. rozdíl v užití
prefigované a neprefigované varianty nedokonavého vidu ve větách «От
нечего
делать он жег бумаги» a
«Опасаясь
обыска, он сжигал
бумаги» je motivováno účelovým významem
prefigovaného tvaru, který více odpovídá celkovému komunikativnímu zaměření
více než varianta první.
Podobné analogie nalézáme rovněž
v kategorii čísla podstatných jmen, kde „defektní“ užití množného čísla
ukrývá i jiný než druhový význam – např. соки,
спирты, вина,
газы apod. Ještě byl vyčleněn např. význam souboru
колеса(машины),
струны(гитары),
přičemž párové předměty (сапоги,
гусеницы,
руки) tvoří subkategorii souboru. V případě nepevně fixovaného množství mluvíme o
významu skupin (спички,
краски,
карандаши).
Podstatně
se změnil i pohled na kategorii pádů. Pádová gramatika byla od doby R.
Jakobsona až po R. Mrázka orientována výhradně gramaticky, přičemž za řídící
prvek, určující výběr a funkci jednotlivých aktantů, bylo vždy považováno sloveso.
Nově se uvedené role přesouvají nejenom
směrem k aktantům vázaným na sloveso, ale v teorii se rovněž
prosazuje názor, že kategorie pádu sama o sobě disponuje významovou dominancí,
která vyvíjí dostatečnou sílu k vytváření určitých konstrukcí. Zmiňován je
zejména slovanský instrumentál. Podnětnou se jeví hypotéza o významu pozorovatelnosti srovnávacího
instrumentálu, který je široce pojímán jako smyslový vůbec. Uvádějí se dva
příklady: бросало,
как щепку, oн
воевал как
Наполеон, oн
смотрел/глядел
Наполеоном.
První a druhý příklad vylučují instrumentální vazbu proto, poněvadž celý proces
vyjadřuje složitý komplex vnitřních pocitů, který nelze zvnějšku pozorovat.
Třetí příklad za podobného lexikálního obsazení umožňuje instrumentální
variantu. Vysvětlením je zde možnost pozorovatelnosti.
V případě
lexikálních kategorií jsou sledované vztahy ještě méně zřetelné a lze je
prokázat po detailní analýze rozsáhlého lexikálního materiálu. Tak se podařilo
stanovit např. vztah částí a doplňků, přičemž existuje rozsáhlá škála přechodného pásma ve
smyslu jazykové neoddělitelnosti
jednotlivých částí od celku směrem k charakteristice komplementarity. V podstatě lze vyčlenit
tyto skupiny: a) zásadně neoddělitelné
jsou ty části, které vytvářejí pouze genitivní konstrukci bez možnosti
transformace do předložkové vazby s от (край стола,
гребень
холма, угол
комнаты), b) podmíněně oddělitelné, kdy genitivní konstrukci lze nahradit
předložkovou vazbou s от
(ножка
[от]стула,
воротник [от]
пальто, рука
[от] куклы
Киры) c) doplňující
určitý pojem pouze s předložkovou vazbou, kdy jsou přesně stanoveny funkce
doplňujícího a doplňovaného členu (ключ
от шкафа,
наволочка от
подушки, пояс
от пальто).
I
když uváděné příklady nereprezentují soustavnější pohled na komunikativní organizaci
slovní zásoby, přesto zde lze provést dílčí závěry. Spojení celých řad pak
vytváří v uvedeném pojetí odlišné
„komunikační centrum“. V případě atributivních konstrukcí se jím stává
přídavné jméno, vystupující zde jako určitý sémantický operátor, který působí na nejvýznamnější část smyslové složky
substantiva. Obdobně se chovají i adverbia ve spojení se slovesy. Ta rovněž
ovlivňují pouze tu část slovesné sémantiky, která tvoří komunikativní centrum lexému, což umožňuje mluvit o
pojmu komunikativní shoda.
Komunikativní organizace
Nový pohled na funkční postavení
jednotlivých slovních druhů jako jsou substantiva, adjektiva, slovesa i
adverbia do značné míry mění tradiční pohled na předpokládanou dominanci
slovesa jako ústředního, centrálního prvku výstavby věty. Při detailnější
sémantické analýze ostatních, dříve okrajových slovních druhů, byla již dnes
prokázána opodstatněnost jejich sémantické relevantnosti při výstavbě
minimálních spojení i vyšších celků – textů.
Lze
se odůvodněně domnívat, že takto pojímaná proporcionalita je hluboce ovlivněna
historickým vývojem řady slovních druhů, které jsou z hlediska diachronie
obsahově i formálně propojeny společnými prvky. Jde např. o kategorii slovesného aspektu, v němž
bylo prokázáno, že sufixy indoevropského slovesného aspektu se shodují se jmennými.(Кра) Uvedený
posun v chápání sémantických závislostí je vyváženější a odpovídá více
kognitivnímu pojetí jazyka, v němž se opouští přísně formalizované pojetí
výstavby věty a textu, aniž by se v jakýkoli moment ovšem rezignovalo na
nutnost vědeckého pojetí analýzy a syntézy při formulaci nových postulátů.
Metafora v jazykovém obrazu světa
Tradičně byl v sémiotických
systémech chápán pohyb pouze jednosměrně od mimojazykové skutečnosti přes
myšlení k jazykovému systému. Opačné směřování uplatnil ve svých názorech
až G. Lakoff. Proto měla jeho nová formulace metaforického chápání zcela
zásadní charakter.(Lak – John)
Pokusil
se dokázat, že především prostřednictvím metafory chápeme velmi abstraktní
skutečnosti nebo přirozeně nestrukturované entity jako zcela konkrétní, popř.
strukturované.(Lak)
V tradičních
sémiotických systémech se uvažovalo pouze o jednosměrném propojení
s mimojazykovou realitou, myšlením a jazykem. Proto možnost opačného
pohybu lidského myšlení měla zcela zásadní význam.
Za
základní princip mechanismu metaforizace jsou považována signifikativní a
denotativní hesla, která ve své zobecněné podobě reprezentují paradigmatický
model metaforické projekce. Rozlišují se oblasti zdrojové a cílové s tím, že
ustálené shody mezi jmenovanými oblastmi v kulturní a jazykové tradici
bývají označovány jako koncepty, nebo konceptuální metafory, např. čas
jsou peníze, spor je válka
apod.(Бар)
Předností
takto pojímané teorie metafory je vysoký stupeň zobecnění a jednotící ráz, což klasické teorii chybí.
Zároveň se eliminují obtížně řešitelné problémy se stanovením jednotného
klasifikačního kritéria. Přesto teprve další a velmi podrobné analýzy na úrovni
materiálových prací zcela potvrdí, zrevidují, nebo vyvrátí novou koncepci.
Dílčí závěry
Kognitivní
pojetí v lingvistice stojí teprve na samém počátku. Můžeme zodpovědně
prohlásit, že „modernistické“ pojetí ukazuje další možnosti při řešení
obtížných otázek, zejména lexikální, větné i textové sémantiky. Prozatím jsme
ve fázi ověřování a diskuse na téma „jazykového obrazu světa“. Mimo veškerou
pochybnost budou mnohé kognitivistické
teorie pod „tlakem“ dílčích lingvistických studií korigovány či dokonce zcela
přehodnoceny. Ovšem již dnes lze s jistotou prohlásit, že celkový přínos
nového proudu jako impulsu k řešení závažných lingvistických otázek, které
v tradičním pohledu ztrácely vývojovou dynamiku, je nepopiratelný.
Bylo
by ovšem chybou profilovat směr jako absolutní popření dosavadního
strukturalistického pojetí. V uvedeném smyslu byly a dosud jsou vedeny
některé diskuse našich předních lingvistů.(Kom – Koř) Podle dosud známých
výstupů lze naopak vztah „tradice“ a „moderny“ spíše hodnotit jako symbiózu,
v níž se více navazuje, rozvíjí,
než popírá a absolutně neguje, což je
přirozenější a pro další vývoj
lingvistiky nepochybně prospěšnější.
Literatura:
АПРЕСЯН, Ю.Д.:
Лексическая
семантика.
Синонимические
средства
языка. Москва
1974.
БАРАНОВ, А.Н.: О типах
сочетаемости
метафорических
моделей //
Вопросы
языкознания(ВЯ).2003.№
2, с. 76.
КРАСУХИН, К.Г.:
Аспекты и
времена
праиндоевропейского
глагола(часть ),
Вопросы
языкознания
(ВЯ) № 6, 2005 г., с.28.
КУБРЯКОВА, Е.С.:
Семантика в
когнитивной
линвистике*
(о концепте
контейнера и
формах его
объективизации
в языке),
Известия АН,
серия
литературы и
языка, 1999, том 58, №
5-6, с. 3 – 12.
ЛАКОФФ, Дж.:
Когнитивное
моделирование, Язык и
интеллект, 1996, с.
154 и сл.
РАХИЛИНА, Е.В.:
Когнитивный
анализ
предметных
имен: Семантика
и
сочетаемость,
Москва.
Русские словари
2000.
BARTMIŃSKI, J., TOKARSKI, R.: O definicjach i definiowaniu, Lublin 1993.
BIERWISCH, M.:
a)Dimensionsadjektive als strukturiender Ausschnitt des Sprachverhaltens. In:
Grammatische und konzeptuelle Aspekte von Dimensionsadjektiven, Studia
grammatica XXVI + XXVII, Berlin 1987, s. 91 – 284; b)Some semantic universals
of German adjectivals//Foundations of language, 1967,3, s.1 – 36.
KOMÁREK,
M.: Komunikace versus systém?,
Slovo a slovesnost (Sas), č. 3, 199, s. 187n.
KOŘENSKÝ, J.: Procesuální gramatika
v kontextu současných tendencí lingvistického myšlení, Sas č.1, 2003, s.
1-7.
LAKOFF, G.: The contemporary Tudory of
metaphor// Metaphor and thougt/ Ed. by A.Ortony. Cambridge, 1993.
LAKOFF, G.; JOHNSON, M: Metafory, kterými žijeme, Brno 2002, s. 162.
MACHOVÁ, S., ŠVEHLOVÁ, M.: Sémantika α pragmatická lingvistika. UK Praha,
Pedagogická fakulta, Praha 2001, s. 23
n.
NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního
vývoje, Praha 1980, s. 7 n.
PATOČKA, J.:a) Studie o času. In: Péče o
duši III. Praha 2002, s. 645; b)Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha 1995, s.
130.
ROSCH, E.: Human categorization//N.
Warren (ed.), Studies in cross-cultural psychology, Academic
press, vol. 1, N.Y. 1977, s. 1 – 49.
TALMY, L.. Semantics
and syntax of motion// J. Kimball(ed.), Syntax and semantics 4. N.Y.: Academic press 1975, s. 181 –
238.
VAŇKOVÁ, I.: Člověk a jazykový
(přirozeného) světa, SaS č.4, 1999, s. 283.
Address:
Jiří Korostenski, CSc.
Pedagogická fakulta JU
Jeronýmova 10
371 15 České Budějovice
e-mail: koro@pf.jcu.cz