Obrat v jazykovědě

Wendung in der Linguistik

Jiří Korostenski

Pedagogická fakulta JU, České Budějovice, ČR

 

Souhrn:

Vývoj vědy směrem ke kvalitativně vyšším výsledkům probíhal vždy na pozadí konfrontace tradičních a modernistických směrů. Článek se zabývá komplexním popisem procesu probíhajícího v současné lingvistice – vznikem a vývojem metod kognitivní lingvistiky ve srovnání s tradičním jazykovědným strukturalismem.

Přestože dosavadní diskuse na uvedené téma v odborné literatuře působí dojmem neslučitelnosti obou směrů, v důsledcích jsou oba směry spíše ve vztahu komplementarity. V praxi to znamená, že kognitivní lingvistika  staví na výsledcích strukturního bádání a rozvíjí jej.

 

Klíčová slova: posun v lingvistice, strukturalizmus a kognitivizmus v symbióze

 

Zusammenfassung

Die Entwicklung der Wissenschaft im Hinblick auf qualitativ höhere Ergebnisse verlief  stets vor dem Hintergrund der Konfrontation zwischen traditionellen und modernistischen Richtungen. Der Artikel befasst sich mit einer Komplexbeschreibung des Prozesses, der in der aktuellen Linguistik verläuft – durch die Entstehung und Entwicklung von Methoden der kognitiven Linguistik im Vergleich mit dem traditionellen linguistischen Strukturalismus.

Obwohl die bisherige Diskussion über dieses Thema  in der Fachliteratur einen Eindruck der Unvereinbarkeit macht, stehen beide Richtungen in letzter Konsequenz vielmehr in einer Beziehung der Komplementarität. In der Praxis heißt das, dass die kognitive Linguistik auf den Erfolgen der strukturellen Forschung baut und sie weiter entwickelt.

 

Schlüsselwörter: Entwicklung der Wissenschaft, Strukturalismus und Kognitivismus in  Symbiose

 

Předpoklady vzniku kognitivizmu v lingvistice

            Již delší dobu probíhá proces zásadních změn v lingvistickém bádání, v němž ustupuje do pozadí dominantní a všeobjímající strukturalistické pojímání jazykových jevů. Přesto nástup kognitivního směru v lingvistice nebyl ani náhlý ani frontální. Na rozdíl od strukturalistické lingvistiky, jež vznikla přímo jako program jazykovědy 20. století a jako takový byl zformulován pouze jedním představitelem, Ferdinandem de Saussurem,  se kognitivní lingvistika rodila daleko pomaleji na půdě řady disciplin. Lingvistika sama mezi nimi nesehrála  rozhodující úlohu teoretického základu, ale měla spíše doplňující, aplikovaný ráz a podpůrně metodický charakter, který byl prezentován v podobě dílčích srovnávacích  prací. Kromě gramatických a lexikálních studií se např. v rusistice pěstovala tradiční lingvistická vlastivěda při výuce cizinců.(Апр – Bier)   Dalším důležitým momentem je okolnost, že v současné době, kdy se zmíněný směr v jazykovědě prosazuje, nemá dosud přesně zformulovaný  předmět a směr studia, stejně tak  ji nereprezentuje alespoň jedna všeobecně uznávaná autorita.

            Teoretický základ kognitivizmu v lingvistice vznikal tentokrát na půdě jiných disciplin, jako je kognitivní psychologie, především ale  fenomenologická filozofie, zastoupená především M. Heidegerem, u nás pak nacházela oporu v dílech vynikajícího filozofa Jana Patočky.(Va)

            I když by se mohlo na první pohled zdát, že mezi tradiční lingvistikou, reprezentovanou v tuto chvíli strukturalistickým směrem a jazykovědou vymezující se jako kognitivní, existují zásadní rozpory, není tomu tak. Oba směry studují funkci, obsah, strukturu i segmentaci jazyka. Rozdíl je v přístupu a rozsahu předmětu výzkumu. Pokud  strukturalismus studuje jazyk na funkční bázi, vychází nejenom z terminologie přírodních věd, ale přebírá i názorové pohledy na jeho vnitřní uspořádání – strukturu jazyka. Kognitivní lingvistiku zajímají obdobné problémy s tím, že překračuje úzký rámec jazykovědy ve vlastním slova smyslu a snaží se pohlédnout do „okolí“ samotného jazyka a tím uplatnit i jiný přístup k řešení aktuálních otázek. Jak se vyjadřuje J. Patočka „Svět vědeckých teorií, redukcí a zobecnění – a přirozená lidská zkušenost, přirozený svět, svět žitý a každodenně zakoušený – to jsou dva zcela rozdílné kontexty.“… „Člověk nezačíná svou zkušenost nikdy od začátku, nikdy nepřijímá chaos, ale svět. V tom je korelace člověka a světa. Proto přirozený svět není dílem našeho konání: toto konání je zapuštěno do něčeho před námi, co v nás i s námi funguje“.(Pat b)

            Fenomenologie totiž obrací pozornost lidí k přirozené podstatě světa, „zpět k věcem samým“ a tím se podstatně odlišuje od „vědní“ vědy. Tradicionalisticky (rozuměj strukturalisticky) binární pojetí vyhraněné dichotomie jazyka a řeči s dále přesně navazujícími subkategoriemi ztrácejí na své původní vyhraněnosti a z vazeb se stávají spíše mosty, spojnice pro přechod do dalších „prostorů“. Původní přísná separace ztrácí smysl a lze hovořit o volně prostupném prostoru s určitými uzlovými body jakožto klíčovými činiteli v určitých vztazích, což bylo popsáno v různých obměnách v  teoriích o prototypech (Ro), poněkud  jinak v pojetí stereotypů (Bart - Tok) či v idealizovaných kognitivních modelech (Lak - John).

Sémantika a její podstata.

            Podstata modernistického pohledu tkví především v odlišném chápání počátečních fází percepce řečové činnosti. Jde o to, že při vlastní percepci řečové činnosti člověka se uplatňují stejné mechanismy jako při akustickém vnímání např. hudby nebo vizuálním podnětu čehokoli.(Рах)

            Mnozí badatelé-lingvisté začínají ve svém arzenálu využívat metody  disciplín, jakými jsou psycholingvistika, psychologie geštaltů, kognitivní psychologie, hermeneutika a další. Do lingvistiky proniká i terminologie  uvedených disciplín: pozadí/figura, pravidla o přednosti, teorie prototypů. Důraz na prioritu sémantiky se stává realitou, z níž vyplývá rovněž i větší propojenost kognitivní sémantiky s obecně lidskými principy lidského chování a jednání (kognitivizmus). Antropocentrismus se tak stává nejobecněji formulovaným východiskem pro jakýkoli výzkum z pohledu kognitivní lingvistiky.

            Nelze ovšem opomenout, že i klasický strukturalismus uznával vztah mimojazykové skutečnosti a lexikální sémantiky přirozeného jazyka včetně podstatných proměn v procesu formování významové entity od jeho předobrazu v podobě denotátu a jeho konečným ztvárněním. Nicméně kognitivní lingvistika došla ještě dále. Celková projekce mimojazykové reality zde vytváří celý systém pod názvem jazykový obraz světa. V praxi to znamená, že tímto „filtrem“ na bázi kognitivního chápání světa, tj. relevantního okolí se odráží pouze její část, přičemž i ta je modifikována a limitována řadou faktorů. Proto nejsou odráženy  lidskými smysly nepostihnutelné jevy, jako jsou různé zvuky, vizuální podněty apod., které spadají do oblasti mimo běžné lidské smyslové poznání člověka. Ani jednotlivé smysly si totiž nejsou při vytváření jazykového obrazu rovnocenné a prioritu mají jednoznačně vizuální smysly. Selektivnost zůstává nejpodstatnějším konstitutivním prvkem modelů jazykového obrazu světa.

            Omezení tudíž vycházejí jak z vlastní podstaty hlubinné struktury jazyka, kdy jedna a tatáž báze může být jazykem zpracována odlišně, tak jsou zde i vlastní, specifická kulturní omezení každého jazyka. (Рах) Aniž si běžní mluvčí v jednotlivých národních společenstvech uvědomují, existují vždy celé soubory pravidel, které mnohdy zcela odlišně od ostatních jazyků a kultur zpracovávají některé jevy a procesy spjaté se základními pojmy jako čas, parametrické charakteristiky jevů jako vysoký, hluboký, tlustý, nízký, stejně tak i postavení pozorovatele vzhledem k jeho základní orientaci nahoře, dole, vpředu, vzadu apod. Uvedené rozdíly se pak promítají do konkrétního jazykového vyjádření a mnohdy mají překvapivě odlišné ztvárnění v různých jazycích.

            Lexikální význam zcela nově?

            Odlišné pojetí jazyka se ze zcela pochopitelných odrazilo i v konstrukcích lexikálního významu. Jestliže přísné strukturalistické pojetí  sice přiznávalo lexikálnímu významu charakter entity, přesto jej nejraději uzavíralo do stroze vymezeného rámce jednoduchého jazykového znaku. Takto byl vždy pojímán  soubor relativně omezeného počtu sémantických rysů s distinktivní funkcí na pozadí  dalších znaků uvedeného typu, např. v rámci  sémantického pole. Rámcem pro jeho vymezení se stává nyní stále více jazykový obraz světa. (Mach – Šve)

            Skládáním nejmenších dále nedělitelných sémantických rysů významu se opatrně připouštěla existence dalších spojů, které lexikální význam začleňovaly do širších souvislostí. Existence tzv. širšího významu se sice připouštěla, nicméně zpočátku pouze v deklarativní rovině. Teprve později se postupně začalo prosazovat prohloubené studium lexikálního významu.(Ně) Rozsáhlé teoretické i  materiálové práce  již dříve přinášely důkazy o neobyčejné složitosti a podstatně širší ukotvenosti lexikálního významu v jeho struktuře, která se lišila od strukturalistické koncepce, později dokonce převedené do matematického pojetí. Přesto tradiční pojetí stále dominovalo a nepřipouštělo jakékoli změny v chápání  lexikálního významu.(Kom)

            I když je podstata lexikálního významu ve zjednodušené podobě velmi blízká strukturalistickému pojetí, přesto se oba pohledy diametrálně liší ontologicky i gnozeologicky. Modelová struktura v novém pojetí vychází z  kontrární pozice a na významy se pohlíží nejdříve v nejširších dimenzích, které mají styčné plochy s vizuálními, představovými a posléze bázovými metaforickými strukturami. Teprve jejich odpovídající konstrukce umožňuje celostní chápání jednotlivých objektů, což umožňuje jejich snazší uchopení a popis. Samotný proces na rozdíl od strukturalismu opět probíhá komplexně a objekt je nahlížen jako celek. Nejde o prázdný teoretický konstrukt, ale o fakt, že určité části objektu jsou z hlediska významu podstatnější a další pak méně. Ve výsledku tyto nejsou pojmenovány, nehrají podstatnou roli, což se odráží v návazných významových souvislostech.(Рах) Příkladem může být barevná stálost objektů, kterou lexikální význam neodráží, stejně jako difúznost různých významových struktur při uznání prototypické organizace slovní zásoby.

            Svět jako prostor

            Máme tělo, žijeme v prostoru a čase. To jsou základní premisy, ze kterých musíme vycházet při modelování prostředí, které nás obklopuje. I naše tělo se vymezuje na pozadí okolního světa a ostatní jevy považujeme za vnější, mimo nás.(Lak – John) Obdobně nahlížíme i na další objekty, které nás obklopují. Pokud není tato hranice zcela zřejmá, jazykový obraz ji vyrobí a jako takovou ji i prezentuje.(Lak – John)      

            Fyzikální pojetí času v podstatě nic nevypovídá o skutečném, lidském prožívání času. Výsledně má lidský pohled více dimenzí, což koresponduje posléze i s jazykovým vyjádřením. Všeobecně rozšířená klasifikace času jako minulosti, přítomnosti a budoucnosti má své podstatné a konkrétní projevy v jeho pojímání a tím i myšlení. Minulost „vidí“ celek lidského života, i když jednotlivosti jsou reálné, výsledkem je přesto imaginativnost prolnutá realitou a naopak. Ve filozofii pak hovoříme o úloze a funkci mýtu. Mýtus tudíž nezná svobody, kromě obrazu.(Pat) Opačné chápání je u budoucnosti, která se jeví jako svobodná. Víra, která reprezentuje volbu, nás posunuje vpřed. Ovšem středobodem nejvyššího jsoucna člověka je pak pojetí přítomnosti v Patočkově vyjádření: “Naproti tomu tím, že zpřítomňujeme (jednotlivosti), umísťujeme je do celku, který již musí býti, potřebujeme nerozdílnost, která skrze naše habere mluví a která je hlubší než každé habere. Habere je v napětí k esse, které nicméně nechtěně s sebou nese a vyjadřuje. Domnívajíce se, že mluvíme sami, jsme ve skutečnosti kusem mluvy bytí, která nezpřítomňuje, nýbrž naopak praví vždy něco více než přítomnost. Jelikož jazykové zpřítomňování a dorozumívání je možné toliko tím, že se chceme zmocnit celku, je tento celek nevýslovně v každém jazykovém pokusu přítomen.“ (Pat)

            Filozofické nazírání  času ovšem nesmíme zaměňovat pojetím času v jazykovém obrazu světa. Nelze též  z  pochopitelných důvodů vyloučit poměrně úzké souvislosti  mezi uvedeným pojímáním času a  jazykovým ztvárněním. Zdá se, že oním styčným bodem vždy bylo a je zhmotnění jinak abstraktní kategorie. Schopnost lidského myšlení abstrakci konkretizovat a zařazovat  ji  do odpovídajících souvislostí, jak filozofických, tak i jazykových, otevírá lidskému myšlení další možnosti zpracování a nazírání, přičemž teprve jeho personifikace a konkretizace nabízí  jazykové  ztvárnění.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        

            Vztah jazykového obrazu  a klasická geometrie

I když se v jazykovědě již dříve objevovaly spontánně myšlenky o tom, že prostor popisovaný klasickou Euklidovou geometrií je jiný než ten, který používáme v jazyce,(Bier b – Апр)  přesto až kognitivní lingvistika začala otázku systematicky studovat. Ukázalo se, že tradiční euklidovský pohled na svět, jak si ho osvojili lingvisté v průběhu svého předchozího vzdělání, do značné míry vytvářel a mnohdy ještě vytváří zcela odlišný filtr pro chápání světa, než jak jej umožňuje a realizuje jazykový obraz světa. Jeho podstata spočívá nikoli v chápání dílčích pojmů, ale v  celkovém pohledu. Podle některých lingvistů právě topologické typy (beztvaré, ploché, kulovité apod.) objektů mají rozhodující úlohu pro organizaci prostoru ve smyslu jazykového obrazu světa. Kognitivní lingvistika pak v jejich pojetí nabízí dílčí fragmenty jazykového obrazu světa, který se  bezpochyby liší podle jednotlivých jazyků a kulturních systémů.(Tal) Jejich srovnání a analýza je tak jedním z nejdůležitějších a zároveň nejnáročnějších úkolů, který musí lingvistika v současnosti řešit.

Antropocentrismus –  předpoklad změny

Lidé žijí a pohybují se v určitém prostředí. Proto základem smysluplné existence člověka je schopnost vytvářet časové a prostorové představy a pořádat je do smysly a jazykem uchopitelné podoby s návazností na  konkrétní kulturní společenství s jeho obrazem světa . I když v konkrétních případech pozorujeme rozdíly, zesílené diachronickou diverzifikací, přesto můžeme konstatovat některé společné znaky alespoň pro některé kultury a tím i jazyky. Jde především o pojmové chápání ve vztahu k normě, která má v  jazykovém obrazu světa téměř univerzální ráz. Pro konkrétní ilustraci jsme zvolili, podle našeho názoru, nejvýznamnější a v moderní lingvistické literatuře kongnitivního zaměření též nejčastěji zmiňovanou.  Jde o jednotlivé aspekty podílející se na konstituování jazykového obrazu světa.  Budeme proto sledovat pojetí normy a) délkových rozměrů, b) postavení pozorovatele a jeho vztah k okolnímu prostředí, c) projekce do slovní zásoby prototypického pojetí.

            Pokusíme se nastínit úlohu jednotlivých složek ve zmíněném mnohotvárném procesu. Základ je tvořen pojmovým zpracováním délkových rozměrů v souvislosti s normativním uspořádáním v konkrétním kulturním společenství. Jsme si vědomi relativity pojmu norma nejenom v poměru ke konkrétním individualitám kulturní pospolitosti, ale i k ostatním společenstvím v  synchronním i diachronním pojetí. Právě z tohoto důvodu abstraktně pojímaná norma je jako určitý průnik všech konkrétních pohledů, názorů a pro určitý konkrétní  historicky  vymezené období a kulturní společenství lidí se stává prvkem relevantním a relativně stabilním. Pokud by takový neexistoval, značně by se snížila možnost konstruovat smysluplný pojmový systém člověka. Proto je norma v širokém slova smyslu nejpodstatnějším orientačním prvkem. Chápeme ji nejenom v úzkém slova smyslu pro konkrétní parametry údaje předmětů, ale také jako běžný stav interakce člověka s okolím a  jeho komunikativní ztvárnění. Z nich totiž vychází další hodnocení ke zpracování předmětů, což bezprostředně ovlivňuje sémantiku slov.

            a)Zmíněné normy se mohou v konkrétních případech více či méně lišit, přičemž máme na mysli nejenom základní pojmové určení parametrů jako je délka, výška, šířka, hloubka, tloušťka apod., ale také jejich poměr k normativnímu zařazení v konkrétních kulturně historických podmínkách. Odlišně bude např. chápána výška lidského jedince jako norma platná v kulturních společenstvech např. Pygmejů a Holanďanů, ale rozdíly budou jistě i např. mezi Američany a Bělorusy. Zásadním faktorem v tomto pohledu je ovšem kvantifikace jednotlivých dimenzí vzhledem ke tvaru označovaného předmětu, jeho poloze ve sledovaném prostoru a výslednému pojmovému zpracování. Předmět budeme popisovat jako vysoký, pokud hodnocený předmět(jev) dobře známe v jeho obvyklém funkčním kontextu.  Antropocentrismus se projeví ale též v tom, že u předmětů a jevů naprosto neznámých se etalonem stává výška samotného mluvčího či jiných  známých objektů.

            I z minimálního kontextu přívlastkového adjektiva a substantiva jsou zřejmá normativní omezení pro jednotlivé dimenze.(Bier a) Stačí pohled na jednoduchou tabulku:

1a velký vůz

b dlouhý vůz

2a velká koule

b dlouhá koule ?

3a velká čára ?

b dlouhá čára

4a vysoká ohrada

b dlouhá ohrada

5a vysoký stožár

b dlouhý stožár

Spojení 1a tak indikuje všechny tři dimenze, 1b pouze jednu. 2a neoznačuje rozměr, ale vzdálenost od pomyslného středu a tím i objem, poněvadž se jedná o tzv. ideální tvar, tj. se stejnoměrnou vzdáleností od středu. Z uvedeného vyplývá, že 2b nesprávně lokalizuje nejenom dimenzi,  ale tím i celé spojení. Rovněž tak 3a nelze považovat za správné, poněvadž objekt předpokládá pouze jednu dimenzi, jak je uvedeno v 3b. To implikuje vztah adjektiva velký jako univerzálního rozměru s tím, že označuje i objem a plochu. Ve 4a, b se obě adjektiva vztahují k různým rozměrům a konečně v 5a,b charakterizují různá adjektiva stejnou dimenzi v odlišné mimojazykové situaci. Uvedené příklady tak ukazují obecnou závislost mezi dimenzí, jejím pojmovým zpracováním, mimojazykovou situací a slovním vyjádřením.

            b) Jazykové chápání (jazykový obraz světa) zahrnuje i další aspekty, ovlivňující užití klasifikace rozměrů v konkrétní situace. Postavení pozorovatele totiž ovlivňuje určitý úhel náhledu a s ním i relevantnost jednotlivých aspektů. Určitý předmět  může pozorovatel klasifikovat jako široký(úzký), pokud jej lze pozorovat z pomyslného středu, nebo jako dlouhý(krátký), pokud stojí na jeho jednom konci. Kromě postavení pozorovatele jazyk  pracuje s další relevantní kategorií. Mohli bychom ji nazvat hierarchií funkčnosti složek. Pro jazykové pojmenování rozměrů je rozhodující nikoli geometrické a matematické vidění, ale funkčnost jednotlivých součástí pojmenovávaného objektu. Charakteristikou hluboký nelze charakterizovat veškeré předměty, byť by byly z geometrického hlediska podobné, takto mohou být popsány např. křeslo, skříň. Přestože podobného tvaru jsou i stoly a židle, nelze je tímto adjektivem označovat, poněvadž v jazykovém obrazu nesplňují stejná funkční kritéria, která by v normálním užívání reflektovala právě hloubku nádoby jako relevantní rys.(Рах)

            Podstatná je z hlediska jazykového chápání světa také postavení a orientace sledovaných objektů. Předměty a jevy mohou mít polohu neměnnou, tj. fixovanou v prostoru, bez možnosti její změny, např. jáma, jezero, propast. Některé však svou polohu mění, např. hrnce, sklenice, některé druhy nábytku apod. Zde se uplatňuje norma podle jejich běžného užívání, tudíž  i pojmenování rozměru se nemění, i když např. talíř otočíme dnem vzhůru. Přesto ani v této kategorii není rozměr hluboký použitelný pro pojmenování všech zmíněných objektů. Pouze ty předměty, jejichž užívání reflektuje pojem hloubky ve smyslu nádoby lze takto pojmenovat. Existuje také pojem kontextové závislosti, kdy předmět(např. klobouk) získává orientaci podle kontextu.(Рах)

             Postavení pozorovatele má rovněž distinktivní funkci zejména při hodnocení některých typů objektů a to těch, které hodnotíme jako nádoby. Pokud se totiž nachází uvnitř, hodnotí rozměr jako hloubku a při vnějším postavení jako výšku. Pro klasickou geometrii takové aspekty nejsou relevantní.

            Podstatnou roli hraje ovšem i materiál, z něhož je předmět zhotoven a tudíž i jeho pojmové zpracování ve vědomí člověka: Dlouhý provazový žebřík visel z paluby parníku. (Апр) Zahradník nesl dlouhý dřevěný žebřík. Vysoký žebřík stál opřen o kmen višně.

c) S prototypickým pojetím slovní zásoby lingvistika pracovala již dříve, ovšem ucelený pohled na asymetričnost vztahů v rámci sémantických skupin jakými jsou např. ptáci, skot apod. zpracovala na experimentálním materiálu americká psycholožka Eleonora Rosch.(Лак)

            Neúplnost všech prototypických znaků v rámci celých skupin pak ovlivňuje různé postavení jednotlivých členů skupiny a řadí je na různé stupně v pomyslném žebříčku celé organizace. Proto také dochází k neostrému pojetí zmíněných členů slovní zásoby a tím i jejich nejednoznačné interpretaci, což zároveň přímo ovlivňuje škálu spojitelnosti a šíři jejích kontextů. Zde je nutné připomenout, že jsou to právě předmětná jména, která na rozdíl od sloves nejsou vázána na přesně vymezené kontexty se všemi souvisejícími důsledky.(Рах) Pokud hovoříme o vágnosti významu, jeho šíři, případně pochybujeme o možnostech jeho užití v různých kontextech, musíme mít vždy na mysli  příčiny každého konkrétního jevu.

 

 Spojitelnost a komunikativní organizace slovní zásoby

Gramatické a lexikální kategorie. Zřejmé i méně nápadné anomálie v nejrůznějších gramatických kategoriích přirozených jazyků byly známy již dříve, nicméně jejich povaha nebyla soustavněji studována v sémantických souvislostech. Přesto i takové výsostně gramatické kategorie jakými jsou slovesný vid a číslo podstatných jmen jsou ve svém užití značně závislé na lexikální sémantice lexémů a komunikativní organizaci vyšších celků. Např. rozdíl v užití prefigované a neprefigované varianty nedokonavého vidu ve větách «От нечего делать он жег бумаги» a «Опасаясь обыска, он сжигал бумаги» je motivováno účelovým významem prefigovaného tvaru, který více odpovídá celkovému komunikativnímu zaměření více než varianta první.

Podobné analogie nalézáme rovněž v kategorii čísla podstatných jmen, kde „defektní“ užití množného čísla ukrývá i jiný než druhový význam – např. соки, спирты, вина, газы apod. Ještě byl vyčleněn např. význam souboru  колеса(машины), струны(гитары), přičemž párové předměty (сапоги, гусеницы, руки) tvoří subkategorii souboru. V případě nepevně fixovaného množství mluvíme o významu skupin (спички, краски, карандаши).

            Podstatně se změnil i pohled na kategorii pádů. Pádová gramatika byla od doby R. Jakobsona až po R. Mrázka orientována výhradně gramaticky, přičemž za řídící prvek, určující výběr a funkci jednotlivých aktantů, bylo vždy považováno sloveso. Nově se uvedené role  přesouvají nejenom směrem k aktantům vázaným na sloveso, ale v teorii se rovněž prosazuje názor, že kategorie pádu sama o sobě disponuje významovou dominancí, která vyvíjí dostatečnou sílu k vytváření určitých konstrukcí. Zmiňován je zejména slovanský instrumentál. Podnětnou se jeví hypotéza o významu pozorovatelnosti srovnávacího instrumentálu, který je široce pojímán jako smyslový vůbec. Uvádějí se dva příklady: бросало, как щепку,  oн воевал как Наполеон, oн смотрел/глядел Наполеоном. První a druhý příklad vylučují instrumentální vazbu proto, poněvadž celý proces vyjadřuje složitý komplex vnitřních pocitů, který nelze zvnějšku pozorovat. Třetí příklad za podobného lexikálního obsazení umožňuje instrumentální variantu. Vysvětlením je zde možnost pozorovatelnosti.

            V případě lexikálních kategorií jsou sledované vztahy ještě méně zřetelné a lze je prokázat po detailní analýze rozsáhlého lexikálního materiálu. Tak se podařilo stanovit např. vztah částí a doplňků, přičemž  existuje rozsáhlá škála přechodného pásma ve smyslu jazykové neoddělitelnosti jednotlivých částí od celku směrem k charakteristice  komplementarity. V podstatě lze vyčlenit tyto skupiny: a) zásadně neoddělitelné jsou ty části, které vytvářejí pouze genitivní konstrukci bez možnosti transformace do předložkové vazby s от (край стола, гребень холма, угол комнаты), b) podmíněně oddělitelné, kdy genitivní konstrukci lze nahradit předložkovou vazbou s   от (ножка [от]стула, воротник [от] пальто, рука [от] куклы Киры) c) doplňující určitý pojem pouze s předložkovou vazbou, kdy jsou přesně stanoveny funkce doplňujícího a doplňovaného členu (ключ от шкафа, наволочка от подушки, пояс от пальто).

            I když uváděné příklady nereprezentují soustavnější pohled na komunikativní organizaci slovní zásoby, přesto zde lze provést dílčí závěry. Spojení celých řad pak vytváří v  uvedeném pojetí odlišné „komunikační centrum“. V případě atributivních konstrukcí se jím stává přídavné jméno, vystupující zde jako určitý sémantický operátor, který působí na nejvýznamnější část smyslové složky substantiva. Obdobně se chovají i adverbia ve spojení se slovesy. Ta rovněž ovlivňují pouze tu část slovesné sémantiky, která tvoří komunikativní centrum lexému, což umožňuje mluvit o pojmu komunikativní shoda.

Komunikativní organizace

Nový pohled na funkční postavení jednotlivých slovních druhů jako jsou substantiva, adjektiva, slovesa i adverbia do značné míry mění tradiční pohled na předpokládanou dominanci slovesa jako ústředního, centrálního prvku výstavby věty. Při detailnější sémantické analýze ostatních, dříve okrajových slovních druhů, byla již dnes prokázána opodstatněnost jejich sémantické relevantnosti při výstavbě minimálních spojení i vyšších celků – textů.

            Lze se odůvodněně domnívat, že takto pojímaná proporcionalita je hluboce ovlivněna historickým vývojem řady slovních druhů, které jsou z hlediska diachronie obsahově i formálně propojeny společnými prvky. Jde  např. o kategorii slovesného aspektu, v němž bylo prokázáno, že sufixy indoevropského slovesného aspektu se shodují  se jmennými.(Кра) Uvedený posun v chápání sémantických závislostí je vyváženější a odpovídá více kognitivnímu pojetí jazyka, v němž se opouští přísně formalizované pojetí výstavby věty a textu, aniž by se v jakýkoli moment ovšem rezignovalo na nutnost vědeckého pojetí analýzy a syntézy při formulaci nových postulátů.

Metafora  v jazykovém obrazu světa

Tradičně byl v sémiotických systémech chápán pohyb pouze jednosměrně od mimojazykové skutečnosti přes myšlení k jazykovému systému. Opačné směřování uplatnil ve svých názorech až G. Lakoff. Proto měla jeho nová formulace metaforického chápání zcela zásadní charakter.(Lak – John)

            Pokusil se dokázat, že především prostřednictvím metafory chápeme velmi abstraktní skutečnosti nebo přirozeně nestrukturované entity jako zcela konkrétní, popř. strukturované.(Lak)

            V tradičních sémiotických systémech se uvažovalo pouze o jednosměrném propojení s mimojazykovou realitou, myšlením a jazykem. Proto možnost opačného pohybu lidského myšlení měla zcela zásadní význam.

            Za základní princip mechanismu metaforizace jsou považována signifikativní a denotativní hesla, která ve své zobecněné podobě reprezentují paradigmatický model metaforické projekce. Rozlišují se oblasti zdrojové a cílové s tím, že ustálené shody mezi jmenovanými oblastmi v kulturní a jazykové tradici bývají označovány jako koncepty, nebo konceptuální metafory, např. čas jsou peníze, spor je válka apod.(Бар) 

            Předností takto pojímané teorie metafory je vysoký stupeň zobecnění  a jednotící ráz, což klasické teorii chybí. Zároveň se eliminují obtížně řešitelné problémy se stanovením jednotného klasifikačního kritéria. Přesto teprve další a velmi podrobné analýzy na úrovni materiálových prací zcela potvrdí, zrevidují, nebo vyvrátí novou koncepci.

 

Dílčí závěry

            Kognitivní pojetí v lingvistice stojí teprve na samém počátku. Můžeme zodpovědně prohlásit, že „modernistické“ pojetí ukazuje další možnosti při řešení obtížných otázek, zejména lexikální, větné i textové sémantiky. Prozatím jsme ve fázi ověřování a diskuse na téma „jazykového obrazu světa“. Mimo veškerou pochybnost  budou mnohé kognitivistické teorie pod „tlakem“ dílčích lingvistických studií korigovány či dokonce zcela přehodnoceny. Ovšem již dnes lze s jistotou prohlásit, že celkový přínos nového proudu jako impulsu k řešení závažných lingvistických otázek, které v tradičním pohledu ztrácely vývojovou dynamiku, je nepopiratelný.

            Bylo by ovšem chybou profilovat směr jako absolutní popření dosavadního strukturalistického pojetí. V uvedeném smyslu byly a dosud jsou vedeny některé diskuse našich předních lingvistů.(Kom – Koř) Podle dosud známých výstupů lze naopak vztah „tradice“ a „moderny“ spíše hodnotit jako symbiózu, v níž se  více navazuje, rozvíjí, než  popírá a absolutně neguje, což je přirozenější a  pro další vývoj lingvistiky nepochybně prospěšnější.

           

Literatura:

 

АПРЕСЯН, Ю.Д.: Лексическая семантика. Синонимические средства языка. Москва 1974.

БАРАНОВ, А.Н.: О типах сочетаемости метафорических моделей // Вопросы языкознания(ВЯ).2003.№ 2, с. 76.

КРАСУХИН, К.Г.: Аспекты и времена праиндоевропейского глагола(часть  ), Вопросы языкознания (ВЯ) № 6, 2005 г., с.28.

КУБРЯКОВА, Е.С.: Семантика в когнитивной линвистике* (о концепте контейнера и формах его объективизации в языке), Известия АН, серия литературы и языка, 1999, том 58, № 5-6, с. 3 – 12.

ЛАКОФФ, Дж.: Когнитивное моделирование,  Язык и интеллект, 1996, с. 154 и сл.

РАХИЛИНА, Е.В.: Когнитивный анализ предметных имен: Семантика и сочетаемость, Москва. Русские словари 2000.

BARTMIŃSKI, J., TOKARSKI, R.: O definicjach i definiowaniu, Lublin 1993.

BIERWISCH, M.: a)Dimensionsadjektive als strukturiender Ausschnitt des Sprachverhaltens. In: Grammatische und konzeptuelle Aspekte von Dimensionsadjektiven, Studia grammatica XXVI + XXVII, Berlin 1987, s. 91 – 284; b)Some semantic universals of German adjectivals//Foundations of language, 1967,3, s.1 – 36.

KOMÁREK,  M.: Komunikace  versus systém?, Slovo a slovesnost (Sas), č. 3, 199, s. 187n.

KOŘENSKÝ, J.: Procesuální gramatika v kontextu současných tendencí lingvistického myšlení, Sas č.1, 2003, s. 1-7.

LAKOFF, G.: The contemporary Tudory of metaphor// Metaphor and thougt/ Ed. by A.Ortony. Cambridge, 1993.

LAKOFF, G.; JOHNSON, M: Metafory, kterými žijeme, Brno 2002, s. 162.

MACHOVÁ, S., ŠVEHLOVÁ, M.: Sémantika α pragmatická lingvistika. UK Praha, Pedagogická fakulta, Praha 2001, s.  23 n.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje, Praha 1980, s.  7 n.

PATOČKA, J.:a) Studie o času. In: Péče o duši III. Praha 2002, s. 645; b)Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha 1995, s. 130.

ROSCH, E.: Human categorization//N. Warren (ed.), Studies in cross-cultural  psychology, Academic press, vol. 1, N.Y. 1977, s. 1 – 49.

TALMY, L.. Semantics and syntax of motion// J. Kimball(ed.), Syntax and semantics 4. N.Y.: Academic press 1975, s. 181 – 238.

VAŇKOVÁ, I.: Člověk a jazykový (přirozeného) světa, SaS č.4, 1999, s. 283.

 

Address:

Jiří Korostenski, CSc.

Pedagogická fakulta JU

Jeronýmova 10

371 15 České Budějovice

e-mail: koro@pf.jcu.cz